8. 2. 2016

Crash ráno a zmatenej Pražák na stěně.

Probuzení stálo za to. Hučelo mi v hlavě a ještě k tomu mi bylo blbě. Rychle prášeček a snídani.
Chvíli na to jsem jel na skály lézt. Bylo nás dost; já, H, Štěpán, Lenka a nějaký Němec. Já vytuhlej seděl dole, ale hrozně se mi chtělo lézt. Nakonec jsem to nevydržel a zkusil si boty Štěpána. Jenže moje žabí prsty u nohou se v těch lezačkách opřely tak debilně, že to bolelo daleko víc než kráter na patě. Lezačky H nejsou o moc pohodlnější, a tak jsem si půjčil sandále od Štěpána. Mezitím přišla Lenka a slyšela můj smutný příběh. Jak se dalo čekat, úplně mě vysmála. Ještě k tomu přidala trochu bídy, nad kterou jsem se dost zamyslel. Něco ve stylu, jestli chceš dospět, tak to máš ještě co dělat. Tak hurá do toho.
Zpět k lezení, byl jsem vytuhlej a zpaštikovanej. Než jsem se dostal do sedáku, tak mi to trvalo 10 minut. Naprosto zmatenej jsem vázal uzel a tak. Než jsem se připravil, uběhlo půl hodiny. Fakt Pražák. Přišla osudová chvíle a já začal lézt. Spíš se o to snažit. Vybral jsem si nejtěžší cestu za dnešek v sandálech. Supr nápad. Stoupal jsem k oblakům a pořád padal. Moje ručičky nejsou tak silné. V půlce jsem se na to chtěl vysrat. Jenže Lenka mě opět vysmála a řekla, že dokud nebudu nahoře, dolu nepůjdu. Musel jsem se dost hecnout, abych to dal, ne kecám. Štěpán mě popotahoval nahoru. Takhle se leze…
Doma jen smolení blogu do pozdních večerních hodin a spát.

Během pročítání posledního týdne, co jsem ve městě, mi přijde, že blog je naprosto o hovně. Ne, že by předtím nebyl, ale teď se u toho ani nezasměju… Myslím, že jablíčka mě dost pobaví.

Tohle je můj kouč.

Pražák se plazí.