Mt. Arthur

19. 2. 2016

Nějak jsem to nevychytal. Přecenil síly a dostal mnohonásobnou bídu.

IMG_4356

Je 17,30 a já sedím v chajdě pod jménem Ellis, která se nachází 1110 m n. m. A v okruhu 10 km není nikdo. Venku je naprosto odporné počasí, střídá se mrholení a déšť. Oblaka zahalila vrcholky hor a je vítr. Do píči, kdybych věděl, co znamená větrno, vysral bych se na to. Beru do ruky pero, které mi dali k 19. narozeninám můj BFF a nejlepší kamarádka a začínám psát. Ptáš se, jak jsem se sem kurva dostal, tak pozorně čti.
Podle mého včerejšího plánu mi budík zvonil v 6. Jenže venku chcalo. Každou půl hodinu potom jsem kontroloval počasí, dokud jsem se na to nevysral. Opět jsem opouštěl kemp něco po deváté hodině. Cestou nabral Francouze, který měl taky namířeno na Mt. Arthur. Toyotka dopravila i dva pasažéry nahoru a my mohli vyrazit na trek.
Než jsme došli na hřeben, nic dramatického se nestalo. Jenže s jeho dosažením začalo foukat, podotýkám foukat v rámci Nového Zélandu. Přirovnal bych to, když stojíš v Čechách v poli a je hodně větrno. Sem tam musíš udělat úkrok, abys neupadl.
Stále jsme se přibližovali k vrcholu, kopce se měnily na skály a oblaka byla blíž a blíž. Nakonec jsme dorazili na křižovatku. 300 m do vrcholu, 2 km k chajdě Ellis a 4,5 km zpět k Arthur chajdě. Posledních 300 m stálo za to. Na půl chůze, na půl lezení. ,,Vždyť jsi to chtěl, Šmudlo, žádný posraný super bezpečný trek. Jo, jo, jen počkej dál.“ Tiše se smál Zéland.
Vrchol jsme zdolali a výhled byl ,,nádherný“, tak 100 m. Všude mlha jako svině. Francouz se otočil a vydal se zpět. Ale já ,,pokračoval dál“. Sešel jsem přibližně 500 m a pochopil, že tohle není ideální počasí. Opět jsem zdolal Mt. Arthur a šel dolu.
Na rozcestí mě napadla skvělá věc. Proč si neseběhnout blbé dva kiláčky do chajdy, třeba tam bude nějaká informace o hřebenu. Plus k tomu si tam dám oběd, odpočinu si a vrátím se zpět k autu. Skvělý nápad, jenže jsem přecenil síly, počasí se zhoršovalo a k chajdě je to mínus 600 m vertikálně na dvou kilometrech (jen se mrkni na foto).
Nicméně jsem nic z toho nevěděl, když jsem začal pouť. Přišel dvojitý úder ze strany Zélandu a já byl rád, že jsem to ustál, doslova. Začal foukat vítr v novozélandském stylu. Měl jsem problém ustát poryvy větru. Cesta dolu… Kluzká jak prase, strmá a místa, kde padají kameny, tak takovýto trek chceš. Jediné myšlenky, které jsem měl, byly ,,Kurva, kde je ta posraná chajda.“. Dva kilometry mi trvaly asi hodinu, ne-li déle. Ve dvě jsem byl u chajdy. Podíval se nahoru, počasí se jen zhoršovalo, já byl unavený, nasraný a promočený, spočítal si čas a pochopil, že zůstávám přes noc.
V chajdě jako je tato najdete často kamna nebo krb. Když je takto zařízená, je i poblíž přístřešek se suchým dřevem. Jenže já jsem Pražák, my používáme plyn a elektřinu. Věci jako je krb vidíme jen na chatě. Ale my chatu nemáme a i když jsem chodil do hor, neumím rozdělat oheň. Slyším ten váš smích až sem. Vím, jak se to dělá teoreticky, ale nikdy mi to nechytlo. Bohužel nemám na výběr, prostě to musím udělat. Naštěstí pro mě vevnitř bylo roští a nějaké suché dřevo, jelikož to z přístřešku bylo docela navlhlé. Nebudu to protahovat, chytlo mi to na první pokus. Zázraky se dějí, Pražák rozdělal oheň. Nebýt toho suchého dřeva tak nevím, nejsem žádný Bear Grill, který udělá oheň i v deštném pralese.
Když oheň konečně nechcípal, já si udělal jídlo. Začal psát blog a popíjet čaj. Zní to romanticky, ale necítil jsem se v té chajdě. Nikde nikdo, všude les, šumění listů, no nebylo mi to příjemné a to bylo ještě světlo. Doufal jsem, že nepřijde žádná kontrola. Chajdu jsem si nezaplatil a neměl jsem u sebe ani peníze. ,,Aha, jakej kokot by v tomhle počasí někam chodil.“. Taky jsem se modlil, aby se zlepšilo počasí, jinak mě čekají 4 hodiny větru, deště a super treku. Musím jít stejnou cestou zpět.
Dobrou.

Noc
Odbytím desáté hodiny se setmělo, vítr stále foukal a les šuměl. Mně bylo nepříjemné se koukat z okna, a to jsem se musel ještě vyčůrat, venku. Někdo mě vysměje, někdo pochopí. Samozřejmě chápu, že v lese není nic nebezpečného, obzvlášť na Zélandu. Ani divoké prase tu není. Jenže je to stejně tak nějak nepříjemné. Ve 12 mi zvonil budík, abych zkontroloval oheň. Mezitím vítr nabral značně na síle. V chajdě byla tma a nešla zamknout. Všude něco skřípalo a praskalo. Měl jsem problém usnout. Okolo 3 jsem se znovu probral a chtělo se mi na záchod. Nakonec jsem se přesvědčil a vyšel. Žádná slepice mě nesežrala. Vrátil se zpět a asi půl hodiny usínal, protože jsem měl strach ze svých debilních představ, které byly zesíleny větrem, který fičel jak svině. Nakonec jsem usnul a spal až do rána. Ale bylo to divné.

Plán jsem naprosto nedal. Hlavně, že jsem psal frajerské kecy, jak to neotočím, a potom se bojím spát v chajdě. Namyšlenej Pražák dostal bídu. Ušel jsem sotva čtvrtinu cesty a byl unavčo… piče. Prostě FAIL.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s