Nějaký dlouhý den

10. 5. 2016

Ani nevím, co se stalo, nějaký záchvat psaní nebo co. Nebo to bude tím, že jsem dnes neměl chleba s paštikou. To byla řečnická otázka, nevnucuj se.

IMG_7651

Dnešní ráno bylo záživnější než obvykle. Začalo nechutným zvoněním budíku Lisy. To nebyl ten největší problém, ale to, že ho nechala zvonit asi minutu, mě docela sralo. Další věc, co mě ne moc potěšila, bylo prohlášení Wiebky, že dneska se jí nechce vařit. To nemyslíš vážně ne, to mám chcípnout hlady. A proč jsi to jako neřekla včera, aspoň bychom něco vymysleli. Vždyť já ani nevím, co je v lednici… Vy to zvládnete, kluci, já  vám věřím. Jdi do prdele, jasně, že jsem to neřekl, ale co mi to dalo práce.
Avšak ani cesta do práce nebyla dnes nudná. Wiebka nás zprcala za to, že ji zprcali za to, že jsme přišli pozdě. Jakože cože… Za prvé proč se necháš zprcat, proč teď prcáš nás a vůbec, nepřišli jsme pozdě. Všichni už byli na půli cesty a já si jen nandaval boty. Protože jsem hodný kluk a nechci, aby Wiebku zase zprcali, do práce jsem utíkal. Cestou jsem povykoval schnell, schnell. Všechny jsem předběhl a neváhal jsem ani chvíli a začal napodobovat Wiebku. ,,Ale no tak, kde jste, zase kvůli vám dostanu bídu…“. Ludvik s Lisou se jen smáli a Wiebka byla nasraná, mise úspěšně splněná.
Do práce jsme se dostavili přesně, ale oni by si představovali, abychom tu byli 30 min před. Rád bych to uvedl na správnou míru. Chodíme přesně na 8 plus k tomu hodiny, co jsou v práci, běží pět minut pozadu. Takže jsem vlastně v práci o pět minut dřív. Co jako mně na tom záleží, ani o minutu navíc, kolikrát to mám psát. Pokračuji, kiwi musí projít přes kontrolu, potom k holkám, které ho hodí do krabic, a až potom k nám. Dalších posraných pět minut. Takže jsem v práci vlastně o 10 minut dřív, jenže tímto nekončím. Po tom, co všichni vypadnou v 4,30, já s Ludvikem ještě skládáme krabice dalších pět minut. Tím pádem tu máme 15 minut mého života každý den, kdy pracuji zadarmo. Takže jestli mi někdo do očí řekne, že chodím pozdě, mám dost argumentu na to, abych ho zadupal do země. Tak teď jsem hustej…
Zábava ze včera lepit po sobě nálepky pokračovala. Dnes převzal iniciativu Ludvik, který mi včera řekl, ať toho nechám, že je to otravné. Pan dospělý, tyhle lidi mám nejradši. Zkoušel to x krát, ale já si myslím, že mu to ani jednou nevyšlo, lůzr. Jenže vím hovno, na záda si nevidím. Tahle zábava rychle přerostla v paranoiu, kterou jsme měli oba. Co chvíli jsme se dostali k sobě, byla nezbytná kontrola zad, jestli náhodou… Ach jo, dva dementi. Jenže ani nevíš, o kolik je ta práce pak zábavnější…
Občas mě prudila paní z kontroly kvality, co má problém držet v hubě svojí protézu, takže vypadá jak Mistr Sensej z Kung fu pandy. Co jako, mám ten film rád. Nakonec položila krabici na špatnou paletu. Ve mě hrklo jako svině, protože na paletě je 160 krabic, jak jsem již zmiňoval, a jen jedna je ta špatná. Naštěstí jsem si všiml, že to byla poslední krabice na paletě, a tak se mi náramně ulevilo. Nebyla to však poslední úleva pro dnešní den. Jasně, že si občas v práci prdnu, ale tohle jsem teď nemyslel…
Mám pocit, že deprese je za mnou. Osmnáct dní a jsem v pohodě. Co jsem magor, nebo můj zdravý rozum je natolik silný. Samozřejmě, že to na mně zanechalo stopy. Ne, nemám na čele logo Opla jak Harry Potter. Jenže nic nezměním, ale chtěl bych toho najednou změnit tolik… Ok, pouč se z chyb, analyzuj situaci a v budoucnu jednej jinak. To je moje krédo, vole. Litovat svých činu je pro sráče.
Práce skončila a euforie začala. Domluvili jsme se, že budeme dělat burgery. Musíme tedy do města pro maso a další píčoviny. Pro mě však byl nejdůležitější internet. No a co jako, tak jsem závislej na paštice a internetu. Jsem přeci jenom mladý muž v jedna dvacátém století. Mám na to právo, Mami. Až si tohle přečte, tak mě seřve, tohle už jsem jí totiž dovolil zase číst.
Doma jsme začali s přípravou pokrmu. Tohle zase není pravda, já šel do sprchy a Ludvik začal vařit. Hned po sprše jsem mu však začal pomáhat nebo překážet… Problém při zhotovení burgeru je, že většina surovin se má podávat teplá. A pojď, tohle není tajming jako ve WOWku. Tam si uděláš kolo a jezdíš ho dokola. Jenže vaření je jak šarlatánství. Avšak Ludvik není zas tak špatný šarlatán. Docela mu to vyšlo a všichni se usadili ke stolu. Burgery byly výtečné a dokonce mi zbyly 2 na zítra, jako sváča do školy. Ne jak včerejší dýňová polévka.
Koláče jsem tedy dostal, teď jen ta práce. Opět ve svém koutu, usazený za svůj rádoby fungující laptop, Šmudla je ready šmudlit deníček. Wiebka mě poprosila, abych jí na flešku hodil fotky z posledních dnů. Pro mě to není problém, ale můj laptop se rozhodl, že si zašprýmaří. Zkontroloval jsem její flešku pomocí antiviru a co se stalo… najednou byla prázdná. Kurva, vždyť předtím na ní něco bylo. Kurva, kurva… představil jsem si sebe v dané situaci, kdyby fleška byla moje. Oči by se zalily krví, z pusy by mi šlehaly plameny a v rádiu 50 km by všechno hořelo jen od mého pohledu. No ale tohle je fleška Wiebky… Takže věci mám tamhle a tamhle, rychle to hodím do auta, potom letiště Nelson, ale kde bych se od ní mohl schovat… Naštěstí jen stačilo odpojit a zapojit flešku znovu a data byla na svém místě. Ty vole, fakt se mi ulevilo…
Pokecal jsem se slečnami o vztazích a následně sepsal blog, dobrou.

IMG_7646

A co, že jsi to viděl už včera…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s