Dovolená alá backpacker

8. 6. 2016

Brzké vstávání osvěžil opičák. Potom jsme řádili na treku a brusle by nebyly k zahození. Nakonec cesta a nabíjení telefonů…

IMG_8800

Budíček nám zazvonil v osm hodin, ale ono když chodíš spát před jedenáctou, tak tě to nijak netrápí. Ráno tedy bylo příjemné a já cupital na záchod. Než jsem stačil očumět dvě prdelky u umyvadla, k našemu autu se blížila pokladnice. Spíš pokladník, ale ono je to úplně jedno, stejně je to opice. Prý jestli jsme zaplatili, nejradši bych se zeptal za co, protože opravdu za co mám jako platit 10 dolarů. Přijedu-li do kempu po 7. hodině a opustím ho v 8. Plus k tomu jednou použiji toaletu a není zde pitná voda ani velký odpadkový koš. Takže prosím o oficiální vyjádření, proč do prdele stahujete lidi o prachy za nic. Dal jsem mu pade s tím, že potřebujeme rozměnit, a on jako každá opice s úsměvem rozměnil. Bylo na čase jet pryč, ale to je Felixovi jedno, on totiž má svoje tempo a hlavně taky má všechny v píči. Vůbec nepomůže, když mu to zopakuješ vícekrát, což mě dost mrdá…
Ve městě jsme začali opět dělat snídani v autě, naštěstí bez eksidentu. V tento moment na nás zase čekal Felix, ale to je zase jedno mně. No a přesouváme se k treku pod názvem Ben Lomond. Je to trek z Queenstownu někam do tramtárie na rádoby vysoký a nebezpečný kopeček. Tak to se teda na to podívám, schody na Hrad mě nezdolají, ani přejít Nuselák. Tak čím mě chceš překvapit, treku. Hnedka ze začátku, abych si procvičil plíce, ne, nepaštikoval jsem, měl jsem rozhovor s bratrem. Ve chvíli, kdy jsem byl blízko ke kolapsu, protože jsem spustil opět verbální sračku, došel signál a my se rozloučili. S tím jsme opustili i les a blížili se k hřebenu. Naštěstí pro nás zasněžená cesta byla krásně vyšlapaná od předešlých backpackeru. Jelikož žádný jiný kokot nechodí do kopců. Ono jestli máš prachy, tak to máš celkem v píči a zavoláš si vrtulník nebo se vozíš na lodi nebo žereš v restauraci nebo skáčeš bungy. Jen ti tím chci naznačit, že jestli pojedeš na Zéland, můžeš zapomenout na tyhle radovánky. Maximálně si zaliješ čínskou polévku, jestli budeš mít štěstí, horkou vodou.
Hřeben byl na dosah ruky, když všichni zazobanci končili svoji snídani. To ovšem nebyla jediná věc, co končila, on totiž skončil i Felix. Prý je dnes unavčo a nechce riskovat, že by někde kvůli své nepozornosti spadl nebo tak. Nejradši bych se mu vysmál, ale tady jsou všichni teplí a nikdo ti nedá bídu za jakoukoli píčovinu jako v Praze. Plus k tomu to, že to otočil, byla jen výhra pro nás s Ludvikem. Udělal jsem soucitný výraz, už běž do prdele a mohlo se pokračovat.
Pět minut na to, jak nás opustil Felix, jsme se dostali na hřeben, další výhled na pohoň si péro. No Felixi, něco jsi vynechal… Šlapalo se dál a každý druhý krok nás stál další nový krok, myslím tím, že to klouzalo jako svině. Ona ta paní z i-site, která tu nikdy nebyla, zas tak nekecala. Naštěstí pro mě, Ludvik ani já nejsme žádní buzeranti, viď Felixi. Takže krok za krokem opatrně nahoru. Ludvik se vztekal, že je to napíču cesta, jo to teda je, kámo, a co teprve cesta dolu. Nakonec když i já jsem toho měl dost, sešli jsme ze stezky, dobrodružství začíná. Bylo zapotřebí projevit kamzíkovské návyky, abychom se dostali nahoru, a ještě k tomu to byla asi delší cesta. Nicméně vrchol jsme dostihli. Udělali selfie panorama pro dnes a hurá dolu.
Žádné hurá to teda nebylo, ze začátku mi přišlo, že cesta je i nebezpečná. Ovšem po proklouzání pár metru mi naběhla slova táty ,,Nebuď tak posranej!“. Víš, co táta řekne, to platí, a samozřejmě měl pravdu. Nakonec jsem pochytil grif, nebyl posranej a jak to najednou šlo. Klouzal jsem jak po másle. Ludvik za mnou byl trochu připosranej, ale i tak to bez problému zvládl. Během chvíle jsme byli na konci hřebenu a šli k lanovce, prý je tu krásný výhled a byl. Pár fotek a běželo se dolu.
Felix nám neodpověděl na sms, proto jsme nevěděli, co dělat. Nejlepší nápad jít na houpačku pro děti, tam se ti myšlenky osvěží. Takže palte do píče, fakani… Ludvika ozářila myšlenka jet rovnou za Glenorchy do kempu, abychom něco po cestě viděli. Skvělý nápad a další skvělý nápad byl poslat mě rozměnit prachy, abychom mohli opět dělat, že nemáme na rozměnění. Jenže i když jsem navštívil hostel v blízkosti i vzdálený hotel, nikde nikdo neměl papírové padesátky. Nevadí…
Nastartovali jsme auto a s překříženými prsty, aby nám vystačilo palivo, vyrazili do kempu. Cestou udělali pár fotografii a nakonec dorazili na místo. Welcome to the middle of nowhere. Fakt, nekecám ti, jsme tu v kempu sami a minimálně 30 km okolo nás není nikdo. Skvělý pocit. Ještě lepší pocit nám zaručoval fakt, že jsem si museli nabít telefony kvůli zítřejšímu focení, takže srát na baterku. Snad si to nebude číst Dalibor, co mi vypůjčil auto. Opravdu nechci shánět někoho v okolí, aby nás nakopnul, ale ty fotky potřebuji.
Dobrou.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s