Zase ty kameny

15. 6. 2016

Nový Zéland mě vždy dokáže potěšit, ale hlavně nasrat. A ty kameny, jako co je na nich tak super vyjímečného…

IMG_9755

Po noci, kdy hranice byla napadena německými vojsky ze všech front, jsem se necítil nijak fit. Tím myslím, že se Ludvik roztahoval. Ovšem víc fit, než když chodím spát zpaštikovaný ve dvě a vstávám v sedm. Takže jsem byl vlastně fresh. Potom Ludvik musel čekat na mě, než si udělám snídani, a jelo se poznávat město.
Nechtěli jsme chodit super daleko, a tak jsme zaparkovali auto u supermarketu, že se pro něj za 90 min vrátíme. Není zde povoleno parkovat déle. Ano, má to význam v mém příběhu. Já koupil pár pohlednic pro své blízké a šli jsme do knihovny. Potřeboval jsem přeci nasdílet deníček, aby moje Maminka věděla, co tu dělám. Rychle opět k autu, nechci řešit nějakou debilní pokutu nebo odtah. Auto stálo stále na místě a my ho jen nenápadně posunuli, aby se neřeklo.
Nechali jsme věci v autě a šlo se prohlídnout město, já to sice už mám za sebou, protože jsem tu byl s H a P tak před půl rokem, ale Ludvik ne. Naše kulturní obohacování vypadalo tak, že Ludvik sháněl nové boty. Prošli jsme celý hlavní bulvár, ale nic nenašli. Jen starý kostel na konci ulice. Kde ani takovej vocas jako já nemluví sprostě, ale Ludvik ano. Taky jsem mu za to hned vynadal. Začervenal se a šlo se zpět. Po cestě jsme zašli do nějakého electroworldu a tam byla skvělá hračka. To prostě musím mít, takové ty brýle s novou realitou. Víš… nejsem si jistej, ale to je jedno. Prostě je to super…
Mě zaujala místní galerie umění, a když mě něco zaujme, musíme tam jít. Jsem egoista… no ne asi. Jsem jedináček a Pražák, tak co chceš. Galerie byla zajímavá. Chápeš, že i když mám rád umění, tak konceptuální umění je těžké pochopit, nebo jsou to jen sračky. Protože půjdete-li na výstavu Slovanská epopej od Alfonse Muchy, kde uvidíte 7 m x 5 m plátno, tak si skoro ustříknete. Avšak uvidíte-li tenisák nalepený na zdi, tak byste do té zdi nejradši kopli s tím, že jste to vylepšili. Toto je ovšem jen můj názor, který možná časem změním. Jako tagy se mi dřív taky nelíbily, ale postupem času jsem do nich více pronikl a našel zalíbení. Možná, že kdybych více studoval konceptuální umění, dávalo by větší smysl. Dobré byly tečky nebo nevím, jak se to jmenovalo. Šlo o to, že naprosto bílá místnost s bílým nábytkem byla polepená barevnými puntíky. Každý člověk, co přišel, dostal 20 puntíku a mohl je libovolně nalepit, kam chtěl. Návštěvníci galerie se tímto stávají umělci.
Tato úvaha mě stála hodně přemýšlení a bylo na čase opustit galerii s další pohlednicí v ruce. Navštívili jsme i další kostel, těch je tu požehnaně, a šli si prohlédnout hlavní nádraží. Je to opravdu krásná budova, toto není sarkazmus. Mně už se nic moc navštěvovat nechtělo a Ludvik nebyl proti.
Nasedlo se do auta a jeli jsme pryč. Ani ne po kiláčku jsem si všiml, že máme nějakou super píčovinu za stěračem. Vytáhli jsme to a pokuta za parkování. To nemyslíš vážně, kdyby to parkoviště aspoň bylo plné. Byl jsem opravdu nasranej a vzpomněl jsem si na revizory v metru. Dokážeš si představit obraz revizora ne… Ten týpek, co nám dal pokutu, byl na tom stejně. Co mě ovšem rozsekalo, bylo, že jsme obdrželi pokutu v době, kdy jsme na parkovišti stáli 80 minut. Teď si mě představ… super cholerický Šmudla, co je zasedlý na tuto zemi. Myšlenkově jsem odpaloval rakety na toto parkoviště… Žádný další amok nepřišel, jen jsem si říkal, jak někdo může dělat něco tak podřadného. Taky jsem si říkal, jak mi vlastně můžou dokázat, jak dlouho jsem tam stál a co se stane, pokud pokutu prostě a jednoduše vyhodím. Zítra zavolám paní a jsem opravdu zvědav, co mi poví.
Cestou na jih nás opět předjel kamion, ale my se stále ploužili. Dorazili jsme k nějakému dalšímu majáku, na který jsme bohužel nelezli, ale v jeho okolí viděli tučňáky. Byl to velkolepý zážitek. Větší zážitek však byl vzbudit tuleně, když jsem byl asi metr od něj. Zavrčel na mě a běžel za mnou, hahaha. Fakt jsem z toho nemohl.
Ještě jsme jeli na ty známé šutry a udělali foto sesion, protože bez toho by Ludvik nemohl jet domu. On byl v klidu a tím pádem se jelo dál do kempu. Čistou náhodou jsme skončili u Waitaki river, kde jsem s H a P chytal kahavaje a oslavil Vánoce. Taková menší nostalgie. Večer jsem Ludvika konečně dvakrát porazil v kostkách.
Dobrou.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s