25. 7. 2016

Je tu další neuvěřitelně prosraný den. Musel jsem to aspoň nějak zachránit, tak snad se povedlo.

Tak jsem ráno vstal,
jenže práci nedostal.
Rád bych prachy inkasoval,
dluh jsem neodpracoval.

Ovšem teď tu sedím,
šulina si honím.
Nebo videa sjíždím
a celý den doma hnízdím.

Čas rychle běží,
oběd udělám stěží.
Nic mě netíží
a práce stále leží.

Najednou je tma,
deprese na mě doléhá.
Svědomí se marně namáhá,
lenost lehce vyhrává.

Jedna hodina, cvak,
můj laptop zaklap.
Už je to tak,
jsem svého času vrah.