Doma…?

Po sdílení dalšího mého článku přišly kupodivu i nějaké ty lajky. Takže ty, co mě znáš, tak je ti naprosto jasné, proč píšu další článek… ego, ego, ego. Jasně, nebuď naivní, furt to dělám kvůli sobě. Abych si sám před sebou nepřipadal jako kokot. Takže zajímá tě, co tě čeká ,,doma“?

Co je kurva doma… Před rokem bych takovou sračku ani nevyblil. Žil jsem si svůj dětský sen. Měl jsem naprosto bezproblémový život a neměl jsem pochyb o tom, že Praha je to pravé místo. Ovšem když potkáváš nové a nové lidi, oni ti tvrdí to samé o svém městě. A to si potom říkáš, jak debilní Brno může být to nejlepší místo na světě. Takže ti nakonec stejně dojde, že ti asi něco uniká.
Nový Zéland mi opravdu nijak extrémně nepřirostl k srdci, ale zastávka v Thajsku byla možná chyba. S BFF jsme nejeli typický turistický style ala Evropané. Zaplatíš si hotel a v něm sedíš, to je taková sračka. My se i s předsudky, kterých si nabereš jen díky zakonzervovanosti Evropanů, rozhodli poznat opravdové Thajsko. Musím se přiznat, že mi to natolik otevřelo oči, až jsem překvapen do teď. Takový ten pocit, kdy víš, že jistý úhel pohledu na svět byl víc než špatný.
Takže moje nové otevřené já se vrátilo zpět do Čech do Prahy. No a kde jsou kurva ty famfáry, ten debilní happy end, který jsem si představoval. Ten je v píči, kámo, happy endy jsou jen v amerických filmech… Jde o to, že když přijedeš a potkáš všechny blízké lidi, ani ti nepřipadá, že jsi někam odjel. Co je čas… chápeš. Takže jde jen o to, co jsi nasál do hlavy na cestách, a já toho nasál asi dost. Moje zorničky jsou tak rozjeté, že i roztomilá zvířátka z anime mi závidí, a co teprve fetky ze Sherwoodu. Jenže není co, opět jsem to posral. Očekával jsem něco, co ani neexistuje. Stejnou chybu jsem udělal na Zélandu. Domníval jsem se, že pár záběrů z Pána prstenů mi dají objektivní pohled na Zéland. Vím, co si říkáš… Takže teď jsem se domníval, že budu super frajer a kočičky mi budou padat k nohám. Opět moje ego… ale já se tě ptám, opravdu chceš vědět jaké je to po příjezdu…?
Po pravdě tohle je druhý pokus napsat neubrečený článek, tak jsem zvědav. Chvíli na to, co kočičky nepadly k tvým nohám, si říkáš „piče, co se děje…“ Ovšem kočičkami to jen začíná. Je to drobná maličkost, která startuje dvouměsíční aklimatizaci. Najednou mi legíny zařízlé z obou stran a nosánek kolmě k nebi nepřišly tak sexy. Frázi „tu bych ojel“ zaměnily mé otevřené oči, viděly i něco víc… něco hlouběji… něco jako vnitřní krása. No to si děláš prdel, že jsem něco takového napsal… No jo no, co naděláš, ale já už nechci být ten, co má v píči, chci být hodný a otevřený. Darovat lidem úsměv a přání krásného dne… Ne, nepaštikoval jsem, ale ty fake novozélandské úsměvy byly super. I když jsi věděl, že jsou jen ze zdvořilosti, ale nabíjelo to pozitivní energií a nejenom to. Něco jako když flirtuješ s kámoškou, oba víte, že nic nebude, ale je to švanda. V tenhle moment si říkáš „musím vypadnout“ a hlavou ti začíná šrotovat… Kanada, Austrálie nebo další možnosti. Tvůj domácí pokoj ti přináší úzkost, protože ti chybí auto se všemi tvými věcmi. Ten pocit, když jsi free. A víš co, jen lidé, co si tohle prošli, tě chápou, ostatní by se ti jen vysmáli. Takže popisuji situaci… úzkost ve vlastním pokoji umocněná o to, že jsi paštikoval. Další lekce toho jak se liší očekávání od reality.
Ovšem ty se nedáš. Tvoje nabitá pozitivní energie z tebe přímo čiší a ty podle zvyku se usmíváš na svět. Před rokem bych si o takovém člověku myslel, že je divný. Teď si myslím opak… Bohužel s mým prozřením nepřišlo prozření i celé Prahy, takže jsem byl nepochopen. Usměješ se na holku. Ona si myslí, že ji chceš ojet. Mají to napsané na tom pohrdavém xichtu. Div jsem z toho párkrát nechytil výtlem. Z toho vyplývá… neprošel jsi-li facecontrol od čubičky, úsměv ti jen tak z principu neopětuje. Potom jsou tu lidé ve středním věku. To jsou osoby, co nejsou tak naivní jak já, a místo Pána prstenů si přečtou pár cestopisů. Rádi se nazývají realisté… jenže realismus a pesimismus jsou pro mě stejné. Neočekávej úsměv… No a potom tu máme nejnadějnější kandidáty na úsměv. Jsou to důchodci, ti si už jedou chillout a rádi se usmějí. Z toho vyplývá, že co umí děti na Zélandu, se lidé v ČR naučí až ve stáří, pokud budou mít dobrý důchod.
Ovšem nejhorší částí je fakt, že se vzdálíš od svých přátel. Navykneš si na jiný styl života, to přináší aklimatizaci, o které nikdo až na tebe neví. Protože ty si nebudeš stěžovat, jelikož nemáš na co. Vše je tak jak to bylo, jen ty jsi jinde. Takže prosím drž hubu a krok. Protože po uplynutí 2 až 3 měsíců budeš ve starých kolejích.
Už pomalu cítím, jak jsem to opět já. Zase ten týpek, co může nějakého vopičáka v MHD poslat do píči jen proto, že stojí ve dveřích. Zase ten týpek, co má v píči… Asi až teď měla přijít fráze „vítej doma“…

2 comments

  1. Zuzka G. · Březen 14, 2018

    Nestraš. Takové to bude? 😥

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s