Šmudla vyzel na Muzeum

Muzeum

Návrat ze Zélandu nebyl tak velký happy end, jak se na první pohled zdálo, ale to jistě víte z článku Doma… Nicméně jinam se mi nechtělo, a tak jsem si říkal, proč nevyhledat dobrodružství v Praze. Tím nemyslím provokovat cikány na Žižkově ani nabalovat vylité pindy v klubu. Chtěl jsem něco, jakože to… přesně to jsem chtěl. Nakonec to netrvalo tak dlouho a zaujalo mě lešení na Muzeu, na Národním muzeu. Avšak od keců k činům to je u mě jiná. S touto myšlenkou jsem flirtoval tak dlouho, až jsem se vsadil s BFF, že tam vylezu. V domnění, že mě tohle nakopne, jsem ze sebe měl dobrý pocit.

Neuplynuly ani dva až tři měsíce a já se vydal na svůj první pokus. V oblečku jak vylitém z Mission Impossible a zeleným batohem jsem dorazil k Muzeu a začal hledat cesty proniknutí… ty prasáku, na co to myslíš. Světe div se, alternativ na tu dobu bylo až až. Já chtěl otevřít dveře, které byly v tu dobu hned vedle fontány zprava. Dveře byly zamčené kusem drátu, jenž byl zamotán. Co víc čekat od Metrostavu, nějak ty prachy ulejvat musí. Nicméně Šmudla ucítil pach příležitosti a začal rozdělávat drát. Když v tom se otočím na magistrálu a policejní auto, v něm 3 opičáci. Já koukám na ně, oni koukají na mě, já pouštím drát a odcházím z místa činu ala Růžový panter. Páni opičáci se však nenechali tak lehce odbýt, otočili auto a hurá pronásledovat Šmudlu. Houknutí a modrá světla, jenž se odrážela odevšud, i když jsem k nim byl zády, mi dali najevo, že je tu nějaký problém. Utíkat bylo víc než zbytečné, obzvlášť protože jsem ten drát pootočil tak jednou. Otočil jsem se o 180° a vyrazil na pokec s opičákama. Kontrola dokladů a pokec o tom, co jsem tam dělal… Vymyslel jsem si, že mě zaujalo, že tam není zámek. Oni opětovali tím, že jsem chtěl vylézt nahoru, a já, že samozřejmě ne. Nakonec jsem si s nimi pokecal a zjistil, že na Muzeum leze každý týden někdo. To je dobrý zvrat, ovšem na internetu jsem nenašel žádnou posranou informaci. Vy, co tam lezete a náhodou si přečtete tento článek, nebuďte sobečtí a sdílejte své zážitky. Bum, další 3 měsíce rádoby příprav a jde se na druhé kolo. Avšak lešení je již níž… smutný co. Naštěstí jen o tu nejvyšší věžičku, takže stále je to challenge.

Sedím u BFF doma sám na pohovce a je skoro jedna hodina… posranej až za ušima. Videa z internetu mě sice pěkně namotivovala a v porovnání s nimi lezu na dětskou prolézačku, ale někde se začít musí. Plus fakt, že mí přátelé nejsou kokoti a já tam musím jít sám, mi moc nepomáhá. No aspoň to není cesta na Zéland a za pár hodin bude po všem.

První krok splněn, opustil jsem BFF byt. Co sis myslel… přeskočil jsem plot. Hovno, to přijde až za půl hodiny. Cesta přes Nusle na Ípák napůl pěšky v 1 ráno mě obohatila o spoustu individuí… Každý krok mě přibližoval startu, a co si budeme povídat, neměl jsem z toho radost. Kameru jsem se rozhodl pustit po tom, až se dostanu na lešení za plachtu, která zdobí přední část muzea, protože jsem si zapomněl přelepit všechna místa, kde ta píčoidní GoPro bliká. Přišel jsem zezadu podchodem, kde je graffiti. Po průchodu se dostáváte k úzkému dřevěnému mostu a to je to místo… Doufal jsem, že plot přeskočím jako ve filmu Okrsek 13. Nakonec to bylo spíš na styl Oslíka ze Shreka. Rachot jako svině a ještě jsem tam zakopl o nějaký posraný vercajk. Hned na druhé straně dřevěného mostíku byly nějaké budky a já jen doufal, že tam není žádná ochranka. Překlopýtání za lešení, chvilka napětí… žádné ,,Stůj, ty hajzle!”, a tak se může lézt dál. Zapnutí GoPro je taky skvělá věc, pípá to víc než náklaďák, když parkuje, a ještě k tomu to bliká jak trhy v Drážďanech. No prostě bych se z toho posral a já byl posranej. Moje paranoia mi řekla, ať se na to vyseru, neměl jsem žádné tušení o tom, jestli jsem vidět přes plachtu, nebo ne, a blikající světýlko tomu zcela jistě nepomůže. Moje první kroky po lešení byly plné skřípání a různých jiných zvuků, které zvyšovaly šance trávení rán na stanici. Avšak i když jsem se dostal do 2. patra Muzea, kde se najednou z ničeho nic svítilo, tak mi málem jeblo, ale opět ochranka měla asi víc práce ze Snapchatem poberťaček než chytáním kokotů jako jsem já. Adrenalin pumpoval v mých žilách a nesl mě stále výš a výš, ale každý pěkný příběh jednou končí a i plachta skončila. Ta nebyla natažená přes celý štít Muzea, chyběla 2 poslední patra lešení. Jen pro připomenutí, byl jsem na čelní straně a koukal přímo na Václavák. Takticky jsem si vybral zelenou pro auta, protože právě těch bylo všude nejvíc, a když je zelená, tak se všichni soustředí právě na řízení. Úplnej mistr úvaha… Můj plán vyšel a já stál na střeše Muzea, avšak mi ještě chybělo se dostat na kopuli. Chvíli jsem šaškoval, než jsem se dostal na druhou stranu plotu, jenž zdobí střechu Muzea. Ten debilní plot zezdola vypadá nejvíc dětsky a nahoře zjistíš, že má 2 metry na výšku. Přičemž na druhé straně nebyl schůdek a já chvíli plachtil a nakonec dupl na střechu jak hrošík. Hrošík se pomalu přesunul po střeše k zadní straně kopule, i když ani nevím, jestli to bylo horší nebo lepší. Jelikož magistrála, která vede směrem z Ípáku na Muzeum, je rovnoběžná se stranou kopule, kde jsem lezl. To mě nezastavilo a já pokračoval…patro za patrem jsem se přibližoval k cíli a můj stres upadal. Žebříky křupaly, ale teď už to bylo jedno, přeci jenom jsem byl dost vysoko. Nakonec jsem se dostal k posledním 4 patrům lešení, kam žebřík nevedl. Hop na lešení a poslední 4 patra padla jak nic. Yes, stojím na střeše Národního muzea. Red Bull je v kapse a taktéž moje hrdost. Prostě jsem to dal…

Přesně tak trapně, jak končí předešlý odstavec, tak jsem se cítil na té střeše. Ano, dal jsem to, ale nakonec to bylo tak lehké, že jsem tam mohl vylézt jen tak z hecu, když jsme šli okolo Muzea na šrot. Třeba jsem měl štěstí, ale takhle jsem si to nepředstavoval. Chtěl jsem přeskakování 10m propasti a chycení se jednou rukou za římsu, chtěl jsem akci a nakonec největší akce byla přeskočit plot. Já chci výš, zdrhat od policajtu a další píčoviny…Muzeum je dětská prolézačka, víc jsem se cítil, když jsem stál na střeše dětského hřiště v 6 letech než teď na střeše Muzea. Prostě lidská představivost nemá hranic. Viděl jsem obrovského medvěda, který mi naháněl strach půl posraného roku a teď je z toho plyšový medvídek. A přesně tohle platí, když chceš poprvé někam odjet, když chceš poprvé skočit do vody z 10m, když chceš něco udělat…chtít neznamená dělat, Šmudlo…

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s